Nákladní vlaky za zrezivělými vedlejšími kolejemi halí šeď. Oparem se vznášejí hlasy a hluk motorů. Procházíme vstupní branou zavřenou na závoru. Z plochého valníku tu skládají pivní sudy. Ve vzduchu tupě řinčí kov, jak ty velké válce dopadají na beton. Stranou tu stojí starý zelený jídelní vůz, posazený na škvárobetonových tvárnicích pod nárazníky. Neonový nápis nad ním: ORIENT EXPRES. Okny zbarvenými nikotinovou hnědí prosakuje matná záře. Jdu za Blakem po schodech nahoru. Sotva jsme uvnitř, zalapám po dechu, jak je tu nahuleno. Kouř chutná, jako by pocházel snad z minulého století. Na každém stole stojí nízká krytá lampa, takže celý prostor je odlit v podivném šerosvitu. U dveří sedí párek stařečků, obličeje s ostře řezanými rysy, a něco si mezi sebou šeptají. Někde vprostřed klímá zachumlaný pod kabátem řidič náklaďáku. Sedáme si ke stolu s výhledem na nákladiště a u bezzubé blondýny si objednáváme slivovici. Jen co pití dorazí, obrátíme ho do sebe na ex a objednáme další rundu. V obálce je půltucet strojopisně popsaných stran. Vykládám stránky na stůl, Blake civí na svou sklenku. Jeho soustředěné čekání na mou reakci by se dalo krájet. Před sebou mám předběžnou zprávu z ohledání mrtvoly. Za úplatek ji vymámil z toho nedomrlce z márnice. Hlavou mi vrtá, co má asi za lubem. Zprávu tvoří celkem obvyklý soupis. Přelétnu ho pohledem a čtu jen to, co mi padne do oka: neznámá žena bílé pleti. Věk 16–20 let, výška 162 cm, váha 64 kg, rusé vlasy, zelené oči. Poznávací znamení: jizvy na obou zápěstích a krku. Podle všeho byla celkově zdravá. V době smrti neměla v krevním oběhu alkohol. Plíce a žaludek obsahovaly množství říční vody. Stopy po krvácení ve vnitřním uchu. Tlak vody. Oděrky na rukou, pažích a nohou. Posmrtná poranění. Žádné viditelné tržné rány v oblasti pochvy, konečníku či hráze. Vyšetření na přítomnost cizích tekutin v těle: neprůkazné. Okolnosti smrti: neurčité. Příčina smrti: udušení následkem utopení. Hlavou mi probleskují výjevy. Otisky provazu na krku a zápěstích. Oči otevřené dokořán, zírající.
