Na krajinu padla mlha. Po chvíli za sebou zaslechl Zikmund hlasy a výkřiky. Byli to Turci. Zabodl koni ostruhy do slabin a ten vyrazil kupředu. Král prchal šílený strachem. Myslel jen na jediné, nesmějí ho dostihnout, nesmí padnou do zajetí! Náhle se dosud pevná půda začala měnit v močál. Zde v okolí Dunaje to bylo časté. Kůň se začal bořit nejdřív jen po kotníky, ale potom zapadal do bahna stále hlouběji. Nakonec se zastavil a odmítal pokračovat. Zikmund seskočil ze sedla, zanechal koně osudu a běžel dál pěšky. Zmocňovala se ho hrůza, že tu zemře strašlivou smrtí utopením v močále, bude se bezmocně zmítat, až se mu bahno dostane do úst a on se zadusí, zmizí z povrchu země. Supěl, ztěžka vytahoval nohy v jezdeckých botách z bahna, ale stále postupoval vpřed. A pak náhle ucítil, že má pod nohama pevnější půdu. Stál na břehu řeky.