Outsider vytáhl z kožené brašny plochý kámen a začal ostřit nůž. Árie ho sledovala koutkem oka. Měl široké dlaně a mohutné kosti. Přejížděl čepelí po hladkém povrchu stejnoměrnými, jistými pohyby. Kov svištěl v poklidném rytmu. Zvedla oči. V jemném plavém chmýří nad čelistí se zachytilo světlo. Porost na tvářích byla další věc, ta, kterou genetičtí inženýři odstranili. Outsiderovy ruce se zastavily. Zvedl pohled, oči se mu zeleně zableskly. Pak si sbalil věci a pokračovali v cestě. Árie chtěla být opět sama sebou. Dívkou, která se v Říších honí za nejlepší hudbou a otravuje kamarády povídáním o hloupých tématech. Teď z ní byla dívka, která má místo bot přebaly knih. Dívka, která musí kráčet po kopcích s mlčícím Divochem, pokud chce přežít. Vymyslela si melodii, která se hodila ke všemu strachu a bezmoci, které ukrývala ve svém nitru. Ta truchlivá, strašná melodie byla jejím tajemstvím, zpívala si jenom v duchu. Árie ten popěvek nenáviděla. Nenáviděla ho o to víc, že ho potřebovala. Přísahala, že až najde Luminu, ponechá tuhle svou ubohou stránku tady venku, kam patří. A pak už si ji nikdy znovu nezazpívá. Té noci se vyčerpáním zhroutila dřív, než Outsider rozdělal oheň, zachumlaná v modré přikrývce z ovčího rouna. Položila si hlavu na jeho kožený vak, protože zjistila, že potřeba polštáře je větší než její strach ze špíny. Nikdy v životě nezažila tolik bolesti jako teď. Nikdy nebyla tak unavená. Aspoň doufala, že je to únava. Doufala, že je jenom unavená a že se nestává obětí Obchodu se smrtí.