Dnes, časně ráno, jsem za sebou uslyšel kroky křupající na zmrzlé půdě. Neotočil jsem se, takže ani nevím, kdo se to za mnou vydal až na kraj vesnice. „Co to děláš?“ zeptal se mě ten hlas. Nepoznal jsem, komu patří, ale to nic moc neznamená. Do vesnic věčně posílají nové lidi. Umíráme stále rychleji. Že nás Společnost nikdy nevyužije pro boj, to mi bylo jasné ještě dřív, než mě v Orii strčili do vlaku. Na to má dost techniky i trénovaných Důstojníků. Lidí, kteří nejsou abnormálové ani anomálové. Společnost potřebuje těla – a jako těla nás také vnímá. Jsme vesničané sloužící jako vějička. Přesouvají nás, kam potřebují. Podle toho, kde chtějí vyprovokovat útok nepřítele. Chtějí, aby si nepřítel myslel, že vnější provincie zůstávají obydlené. Že se v nich pořád žije. Ale jediní lidé, které jsem tady viděl, jsou návnady jako my. Lidé shození z nebe s minimem zásob, s nimiž jen tak tak vystačí, než je nepřítel zabije. Domů se nevrátí nikdo.