„Ty jsi včera flirtoval s tou návrhářkou? Nebo se mi to zdálo? Je moc hezká a myslím, že se jí líbíš.“ Helois se tvářila pobaveně, ne ustaraně, a Hugues se usmíval. Její otec byl pohledný muž a ženy se vždycky snažily získat jeho pozornost. Trochu si s nimi zažertoval a Heloise byla přesvědčená, že nikdy žádné nepodlehl a že je zapřisáhlý starý mládenec. „Doufám, že se jí líbím,“ špitl Hugues nad snídaní. „Stýkáme se už rok. Je to výjimečná osobnost a doufám, že ji budeš mít také ráda.“ Konečně otevřel dveře, které ho celý rok děsily. Bylo to pro něj jako závan čerstvého vzduchu. Už jí nebude muset lhát. Jenže Heloise vypadala, jako by jí na hlavu vylil kbelík ledové vody, a třeštila na něj oči. Nemohla uvěřit tomu, co právě vyslovil. „Jak to myslíš , stýkáme se‘? Chceš říct, že s ní spíš?“ Nevěřícně na něj zírala. Na tuhle novinu nebyla připravená a chtěla, aby řekl, že si dělá legraci nebo že jsou jenom přátelé. Jenže to Hugues neřekl. Rukavice byla hozena. Byl čas se vzchopit. Slíbil to Natalii a už to měl udělat dávno. Bylo by to lepší pro všechny, i pro Heloise, ať už se jí to líbí nebo ne. Chvíli se zdálo, že odpověď zní „ne“. „Ty s ní chodíš?“ Heloise plál v očích hněv, když čekala na odpověď, kterou vlastně nechtěla slyšet.