Oči se mi zavírají, pomalu usínám, jsme na cestě už od rána. Nejdřív vidím bílé kruhy, pak blikající světlo zevnitř na víčku. Na chvíli odpluju pryč, možná na delší chvíli. Tátův hlas mě přenese zpátky do auta: „Tak jsme tady,“ povídá a já otevřu oči. Zastavili jsme na červenou. Táta má nohu na plynu, motor přede a bublá. Táta tak udržuje motor v chodu, to už mi vysvětlil cestou. Dívám se skrz zašpiněná okna auta a pozoruju město. Je to něco úplně jiného, než co jsem kdy viděl. Držím se pevně bezpečnostního pásu. Sedí mi těsně přes prsa. Tlačím palcem na ostrý okraj pásu, až to bolí. Za okny auta se to hemží lidmi, pohybují se do všech stran. Tolik zvuků, tolik hluku. Klakson a skřípějící brzdy autobusu, který zastavuje vedle nás. Když táta projíždí křižovatkou, musím zadržet dech. Je neuvěřitelné, že jsme nezajeli žádného cyklistu ani nenarazili do jiného auta. Přiložím ruku na chladné okýnko a cítím, jak město venku hučí a vrčí jako rozzuřený pes. Stáhnu okýnko, otevřu pusu a vypláznu jazyk. Město chutná po zplodinách a shnilých jablkách.