„Zadrž. Zadrž. Děláš chybu. Nikdy se nevzdáme, Archonte. Zničíme tě.“ „Výhrůžka?“ Profesor přestane bušit do tlačítek a podívá se směrem k počítačové obrazovce. „Varování. Nejsme tím, čím se zdáme. Lidské bytosti udělají cokoli, aby přežily. Cokoli.“ Syčivý zvuk zesílí. S obličejem zkřiveným soustředěním profesor doklopýtá ke dveřím. Zhroutí se na ně, tlačí, buší do nich. Pak toho nechá. Rychle lapá po dechu. „Když je zahnán do kouta, Archonte –“ sípe, „když ho zaženeš do kouta – stane se z člověka docela jiné zvíře.“ „Možná. Ale pořád jste zvířata.“ Profesor ztěžka padne zády na dveře. Sesune se do sedu, laboratorní plášť se mu válí po zemi a hlava padá na stranu. Odraz světla z počítačové obrazovky mu pableskuje v brýlích. Dýchá mělce. Slovům téměř nejde rozumět, když vydechne: „Jsme víc než zvířata.“ Hruď se mu ztěžka zvedá. Kůže otéká. Kolem úst a očí se mu tvoří bubliny. Zalapá po zbývající trošce vzduchu. Posledním sípavým výdechem zachrčí: „Měl by ses nás bát.“