Lži otců
1 / 2
Nebudu se srovnávat s Ježíšem. Ani náhodou. Ale oba jsme měli otce, kteří za něco nesou odpovědnost. Díval jsem se na pastora a myslel na otce a na Boha a na peklo, které na mě nepochybně čeká, až moje srdce jednoho dne vzdorovitě rozhodí rukama a zeptá se samo sebe, jaký to má smysl, co mám za tu věčnou dřinu. Cigareta mi zhasínala. Popel se křečovitě držel nedopalku. Všechno má pud sebezáchovy. I když nemá vědomí, ví popel, že z něj nezbude nic, jakmile se pustí cigarety. Jako kapka zmizí v moři. Upil jsem vlažné whisky a odcvrnkl cigaretu. Popel se sypal na zem vstříc své záhubě, tušil jsem jeho neslyšný výkřik. Bůh, ano. Proč by měl Zemi, všechna pozemská stvoření a celý vesmír vytvořit velikášský, malicherný, vládychtivý, žárlivý, pedantský, nepatřičně svatý duch, krvežíznivý divoch, který byl ve své bezejmennosti nazván JHVH? Proč je pro Něho tak důležité, abychom ho my lidé uctívali? Svéhlavý, sebeprosazující se Bůh, který je megalomansky zaujatý tím, aby byl uctíván a zbožňován. Myslím, že mě Bůh nijak zvlášť v oblibě nemá. To je v pořádku. Já Jeho taky nemám rád. V Novém zákoně se Ježíš snaží zaplatit za škody, které jeho otec napáchal. Soucítím s ním. Oba jsme vyrostli s otci, kteří od nás odešli a nechali nás proplouvat životem na vlastní pěst. Hodně štěstí, chlapci! Museli jsme se snažit ze všech sil. Můj otec byl mrtvý. Ježíšův otec na syna kašlal.