Kolik už jsem tu dní? Čtyři? Možná pět. Všimla si, že na té chodbě jsou u stěny dvě židle a na nich sedí nějací muži. Jeden je policista, má na sobě tmavomodrou uniformu s nějakým nepovědomým označením. Ten druhý také nosí uniformu – černé boty, černý oblek, černou košili a tenký bílý proužek kolárku kolem krku. Když pomyslela na to, jak tam sedí, jen pár kroků od ní, znovu se v ní vzedmula vlna strachu. Věděla toho o krvavých dějinách Ruiny dost na to, aby si uvědomovala, jaké jí hrozí nebezpečí. Jestli viděla Sakrament a oni to vědí nebo tuší, budou ji chtít umlčet, jako umlčeli jejího bratra. Měli své metody, jinak by se jim nepodařilo to tajemství tak dlouho střežit. Zní to jako klišé, ale je to pravda – mrtví nemluví. Ten kněz, který drží před jejími dveřmi hlídku, tam nesedí, aby mohl ulevit její neklidné duši nebo aby se modlil za její rychlé uzdravení. Poslali ho, aby ji hlídal. Poslali ho, aby ji umlčel.