Zvuky

Člověk si události pamatuje podle zvuků. Podle nich je třídí, ztrácí a zase nalézá. Svět je zvukotechna, uši jsou řídítka. Jedeme tam, kam chtějí ony. Stojím u okna, držím v ruce sluchátko a čekám, kdo se ozve.

"Mácha. Prosím." Říkám: "Dobrý den. Tady Bém. Pane řediteli, chtěl bych vám říct, že odpoledne na poradu nepřijdu. No... ani zítra nepřijdu... Vlastně už nikdy nepřijdu... Tak nashle... No a nezlobte se." Ze sluchátka zahrmělo: "Cože... Jak jako... Kdo... Co se děje... Bém, co blbnete?" Odložil jsem sluchátko na hranu květináče, postavil vodu na kafe a nechal Máchu vybublat mezi rostliny. "Haló-haló-haló. Jak si to představujete? Takhle na začátku školního roku. Jste tam? Co to děláte člověče? Proberte se... Tohle je od vás pěkná... Já se z toho... Halóóó... Sakra..." Klap. Chvíli ticho sešněrované slabým pípáním z druhého konce linky. Pak pískot konvice a za okny dunění pantografu na Nymburk. Zavěsil jsem, zalil kafe, zavřel okno. A čekal, kdy se ředitel Základní školy v Jindřišské ozve znovu. Ozve se, to jsem věděl. Pod okny hučí rychlík na Liberec, starý motorák a dva omlácené přípojné vozy. Telefon na stole zazvonil podruhé. Věděl jsem, že když ho vezmu, neodejdu. Že možná podlehnu. Nejsem bojovník. Zůstat stát bolí vždycky míň než běžet. Za dvě minuty zvonil potřetí. Nechtěl jsem odejít. Počtvrté. Musel jsem odejít. Nevěděl jsem přesně proč a nevěděl jsem kam. Šel jsem si sbalit věci. Kytaru. A taky ladičku. Napsal jsem dopis, spíš pár řádků: Mějte se dobře. Ozvu se. Omlouvám se. Jedu pryč a tak, vytáhl jsem z kapsy nějaké peníze a položil je na stůl. Taky spořitelní knížku. Je začarovaná na heslo Elvis je mrtvý. To jsem jednou četl vyryté na záchodě v Bunkru, kam jsme chodili pařit se Žeňou a kde to ze začátku dobře šlapalo. Ženě se to líbilo. ...