Předmluva (Aleš Gerloch)

Jedním z klíčových paradigmat současného práva spojených s konceptem právního státu je omezení státní moci povinností respektovat a chránit základní práva a svobody jednotlivců. Bez ohledu na v zásadě přirozenoprávní filozofická východiska, lidská práva jsou dnes již součástí pozitivních právních úprav (katalogů) na národní (ústavní i zákonné), evropské a mezinárodní úrovni. Současně dochází k obohacování a vzájemnému ovlivňování těchto listin lidských práv. Impulzy přicházejí zejména z mezinárodní a evropské normotvorby a z judikatury ústavních a mezinárodních soudů, které zajišťují reálnou vynutitelnost základních práv. Obohacování a diferenciace katalogu práv vede k překonání teorie tzv. generací lidských práv koncepcí univerzality, nedělitelnosti a vzájemné podmíněnosti lidských práv. Teorie i soudní praxe ukazují, že i některé aspekty sociální práv jsou judikovatelné. Nejnovější mezinárodní dokumenty pak nahrazují tradiční členění lidských práv novou strukturou. To se týká zejména Charty základních práv Evropské unie, která se po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost stala právně závazným dokumentem (součástí primárního práva EU), což vytváří novou situaci vzhledem ke stávající materiální úpravě a institucionální kontrole lidských práv v Evropě. V roce 2011 jsme si připomněli jednak 20. výročí přijetí ústavní Listiny základních práv a svobod (1991), jednak 50. výročí Evropské sociální charty (1961). V minulém roce to pak bylo 60. výročí Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a 10. výročí Charty základních práv EU (2000). Zatímco československá Listina byla beze změn převzata a platí jako součást ústavního pořádku ČR a je dodnes základním referenčním rámcem pro judikaturu Ústavního soudu, u dalších dvou katalogů lidských práv je situace odlišná. Evropská úmluva (1950) byla významně doplněna a pozměněna již 14 protokoly, z nichž poslední vstoupil v platnost teprve 1. června 2010. Přesto před Evropským soudem pro lidská práva stojí zřejmě další výzvy: v létě 2011 byl dojednán návrh protokolu, který by stanovil podmínky přístupu Evropské unie k Úmluvě, ale k jeho přijetí a vstupu v platnost se zdá být ještě dosti dlouhá cesta (schválení politickými orgány Rady Evropy a Evropské unie, ale také podpis a ratifikace ve všech 47 členských státech Rady Evropy). Není zřejmé, do jaké míry očekávané přistoupení EU ovlivní ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Zároveň se již diskutuje o nové institucionální reformě kontrolního mechanismu Úmluvy. Charta základních práv EU se teprve nedávno stala právně závazným dokumentem, takže o stabilní judikatuře Soudního dvora EU na základě Charty ještě nelze vůbec hovořit. Konečně Evropská sociální charta zůstává tak trochu opomíjeným instrumentem, o čemž svědčí i poměrně nízký počet smluvních stran, které dosud přijaly mechanismus kolektivních stížností. Tématika sociálních práv byla možná u nás v posledních dvaceti letech ne zcela doceněna, proto je dobré, že se jí nyní dostává větší pozornosti, ať už díky rozhodování Ústavního soudu, nebo v diskusi o tzv. české výjimce z Charty základních práv EU. Ostatně v době finanční a ekonomické krize a s ní spojených úsporných rozpočtových opatření nabývá ochrana základních sociálních práv na důležitosti. Tato kolektivní monografie se zabývá jednak místem základních či lidských práv v českém, mezinárodním a evropském právu, jednak vztahy mezi jednotlivými judiciálními mechanismy na vnitrostátní, mezinárodní a evropské úrovni. Svým obsahem navazuje na konferenci ke stejnému tématu, která se konala ve dnech 18.–19. května 2011 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Monografie je rozdělena do třech základních oddílů, dále poměrně složitě členěných. Tímto způsobem je možné nejlépe představit jak právněteoretická východiska lidských práv, jednotu a diferenciaci lidských práv (včetně sociálních práv), princip rovnosti, zákaz diskriminace a ochranu menšin, ochranu základních práv v rámci veřejné správy a soudnictví. Další části zahrnují jak obecnější otázky internacionalizace lidských práv, regionální mechanismus Rady Evropy a jeho reformu, speciální právní úpravy a jejich impulzy pro ochranu lidských práv, jakož i otázky spojené s výše naznačenou interakcí dvou systémů ochrany lidských práv v Evropě. Svým vkladem do tohoto kolektivního díla přispěli především akademičtí pracovníci a doktorandi, kteří působí na různých katedrách a ve výzkumných centrech Právnické fakulty Univerzity Karlovy (teorie práva, politologie, ústavní právo, správní právo, mezinárodní právo, evropské právo, zdravotnické právo a právo životního prostředí), čímž bylo dosaženo žádoucího mezioborového přístupu. Do knihy dále přispěli někteří autoři z jiných vysokých škol a akademických pracovišť v České republice i v zahraničí. Tato kolektivní monografie byla napsána v rámci plnění úkolů výzkumného záměru PF UK č. MSM0021620804 „Kvantitativní a kvalitativní proměny právního řádu na počátku 3. tisíciletí – kořeny, východiska a perspektivy“.