Ve světle z hlavního terminálu, majáků na věžích a dalšího letadla na dráze jsem vytáhl mobil a zapnul jej. Bylo krátce po třetí hodině. Potřeboval jsem Juliana informovat o obchodu s raketami a temných světlicích, ale s prsty nad klávesnicí jsem zaváhal. Nechtělo se mi volat. Prozatím jsem měl situaci ve své moci. Považoval jsem za pravděpodobné, že kdybych s ním promluvil, musel bych neuposlechnout přímý rozkaz. Jistě by navrhl jiný postup než já. Už tak jsem během téhle operace naštval dost lidí. Nač přidávat na seznam ještě jednoho. Pustil jsem se do psaní zprávy. Nechtěl jsem s ním mluvit, ale musel jsem ohlásit, co se děje, pro případ, že bych neuspěl a sešel se s Kenem a Dexem dřív, než jsem očekával. Naváděcí hlavice SA-16 NEMÁ žádnou závadu. Dokáže se vyhnout TEMNÝM SVĚTLICÍM. Také jsem mu napsal o Tálibánu, M3C, Altunovi a jejich dohodě. Nevěděl jsem ale, jak do ní zapadá Saddámovo zlato. Když jsem se vyplížil zpoza roury, abych našel satelitní signál a nějakou zbraň, ovanul mě mírný větřík. Po několika minutách jsem v ruce svíral metrovou ocelovou trubku. Přesně takovou jsem si představoval.