Ve tmě zasvítily zelené oči. Nejdřív jsem sebou vyděšeně trhla, myslela jsem si, že je to nějaká šelma. Pomalu jsem se narovnala a vykoukla ze svého úkrytu v hustém křoví. Pocítila jsem táhlou bolest na zadní straně stehen, krčila jsem se tam už víc než hodinu. Couvla jsem o krok dozadu a čekala, co přijde. Divoká kočka na můj pohyb zareagovala změnou směru. Teď se přemístila za nedaleký kmen. Svítící pár očí mě zkoumavě pozoroval. Byla nádherná. V napjaté pozici lovce, plazícího se mezi stromy a vyčkávajícího na kořist. Černá srst se jí ve svitu měsíce leskla. Byla jsem jako ona. Zaostřila jsem na příjezdovou cestu. Už minula osmá a nikde nikdo. Zapamatovala jsem si to dobře? Znejistěla jsem. Doufám, že to mělo být v osm u vodopádů. Znělo to dost divně, když jsem coby místo setkání zvolila příjezdovou cestu k vodopádům a navíc v osm večer, kdy už je všude tma. Věděla jsem, že má být úplněk, takže bude světlo. Bylo důležité, abych dobře viděla a mohla přesně zamířit.