Všude se tu povalovaly kostry a byl tu nepořádek. To, jak mi křupalo pod nohama… Podívala jsem se za sebe, abych zjistila, kudy jsem šla.

Pohřebiště.
„Kdo jste?“ zašeptala jsem. Muž si dřepnul a pokynul mi, ať jdu dál. Mezi zažloutlýma zubama měl mezery a zuby, co měl, byly polámaný. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych si to chtěla nějak vyjasnit, a stoupla jsem na sluncem rozpálenej hnědel. Musela jsem se pěkně sehnout, abych mohla vejít do jeskyně. Ten muž byl menší než já. Mnohem nižší. Znovu jsem odpočívala. Oči si pomalu přivykaly a ve tmě viděly pohybující se spirály. Spirály a duchy…