(…) V Böhle se sešla honorace z celého kraje. Ne však staří – jen mládež, protože šlo o zábavu s muzikou a tancem. Jídla a pití byla hojnost, jak se patří o Vánocích, a když začal tanec, měli chlapi už v hlavě. A pilo se dál i při tanci. Noc už hodně pokročila, když došlo k tomu, čeho pak Dag tolik litoval. Dag nikdy dříve netančil, ale nemusel mnohokrát zkoušet, aby se tomu naučil. Měl k tanci vlohy, tělem mu to jen hrálo – byl pro tanec stvořený. A tak na Böhle tančil často a vystřídal hodně tanečnic; brzy byl jedním z nejúspěšnějších tanečníků. Nelíbilo se však všem, že děvčata často a ráda tancují s tím zálesákem ze severu – děvčata ho sledovala očima, i když tančil s jinými, a to popichovalo starou zášť. A tak se stalo, že Dag vybídl k tanci děvče, které sedělo s chlapcem, s nímž bylo zasnoubeno. Dag s ní tancoval už dříve večer, ale teď její chlapec prohlásil, že už nesmí s Dagem tancovat; a ona tedy Dagovi tanec odřekla. Ostatní kolem to viděli a usmívali se – a jeden řekl, že děvčata stojí jen o chlapce, které nohy poslouchají. Dag v tom viděl narážku na bratrovu nehodu o vlastní svatbě. Tore se také nikdy nenaučil tancovat a za tance na Gistadu upadl. Mnozí se teď chlapcově poznámce smáli – a Dag měl pocit, že se o bratrově nehodě mluvilo a že se mu posmívali. Dag se ještě nikdy tak silně nerozzlobil jako nyní. Ani ne tak proto, co se stalo jemu, ale že se bratrovi celý rok pošklebovali pro takovou nepatrnou nehodu – to ho popudilo až do nepříčetnosti. Změřil si dlouze mladého muže, který pronesl tu poznámku – a řekl, že by se neměl chvástat někdo, komu se třesou nohy tak jako jemu. Dagovi se chvěl hlas a oči měl jako lesklou ocel. Nikdo z kraje pod lesy by se po tomhle neodvážil otevřít zobák. Viděli, že je Dag rozlícen, a v lidech z tamějšího kraje byl hluboko zakořeněn strach před lidmi z björndalských lázů. To, co se o nich povídalo a co sami odedávna v sobě živili, jim nemohlo dodat odvahy. Ale vedle muže, který pronesl ta neuvážená slova, seděl člověk z jiného kraje, který tam byl jen na návštěvě. Byl to mohutný chlap s pěstmi jako medvědí tlapy a neobyčejně ramenatý. Vstal teď zvolna a velitelsky vyzval Daga, aby se koukal rychle ztratit, jestli se chce odtamtud dostat celý. Dag mu odpověděl, že si rozhodne sám, jestli odejde nebo zůstane. Bylo zřejmé, že cizinec je zvyklý doma rozhodovat. Zrudl a pak se rozehnal jako perlíkem – ta rána by mohla i vola složit na zem. Ale Dag, hbitý jako lasička, zavčas uhnul. Tím dostal záda i paži do výhodnější pozice – a udeřil sám. (…)

Dag Björndal nebyl jiný než jeho rod. Celou šíří své plece, délkou paže a vší silou svého mladého, zvířecky silného těla udeřil cizince do tváře, tvrdě a rychle, že to jen hvízdlo; a ten mohutný člověk se svalil na podlahu, až to zadunělo. Tak zlé to však s ním zas nebylo, aby se opět nevzchopil. Ale sotva byl na nohou, nový úder ho složil jako dobytče při porážce; a tentokrát dopadl ztěžka a zůstal ležet. Okolostojící zprvu ani nehlesli. Ale když cizinec stále nevstával a Dag se otočil a zamířil ke dveřím, vrhli se na něho. Jako hučící peřeje vyvalila se teď nenávist celého kraje proti björndalským. Na Daga se to sneslo tak rychle a nečekaně, že skoro ztratil půdu pod nohama. Ale vtom se mu zaleskl před tváří nůž a od čela až k uchu jím projela palčivá bolest. Všechno před očima mu zrudlo, všechno rudě plápolalo a vířilo. Dag se bleskem otočil dokolečka a zahnal tak zástup od sebe. Jeho ruce jako ocelové kleště uchopily prvního, kdo se mu namanul, zdvihl ho do výše a zametl jím kolem sebe všechno a všechny, kdo se mu připletli do cesty. Nakonec ho odhodil jako prázdný pytel na zem – a zamířil, vysoký, na svých losích nohou ke dveřím. Všichni mu ustupovali. Vyhledal sáně a koně, zapřáhl a jel. Nikdo se neodvážil přiblížit se k němu. (…)