Písačky pre milovanú Lutéciu

Dominik Tatarka se narodil 14. 3. 1913 v Drienové (nyní Plevník - Drienové) a zemřel 10. 5. 1989 v Bratislavě, kde je i pohřben. Působil ve slovenském kulturním prostředí jako zvláštní fenomén. Studoval na FF UK v Praze (1934 - 1938) a krátký čas na Sorbonně v Paříži.
Do literatury vstoupil již teoreticky a metodologicky připraven a jeho tvorba ze 40. let (V úzkosti hledání, Panna zázračnice, Farská republika) obsahovala pozoruhodný tvárný a ideový náboj. V 50. letech i on podlehl zjednodušenému pohledu na skutečnost (První a druhý úder, družné léta, Radostník), ale po této krizi, která nebyla jen jeho osobní, ale zasáhla celou slovenskou literaturu jako důsledek stalinského modelu společnosti a kultury (Tatarka se mu vzepřel už r . 1956 v Démonovi souhlasu), dokázal znovu zmobilizovat původní tvůrčí fondy a v 60. letech koncipoval díla znamenající výrazné obohacení české prozaické tvorby (Rozhovory bez konce, Proutěná křesla).
Po okupaci Československé republiky vojsky Varšavské smlouvy se Tatarkův prozaický vývoj dramaticky přerušil a on sám se stal pro režim - protože veřejně odsoudil okupační akt - nežádoucí osobou. Byl vyloučen ze Svazu slovenských spisovatelů, nesměl publikovat a po podepsání Charty 77 se ocitl pod dohledem StB. Nepřestal však psát a výsledkem jeho tvůrčího vzepětí v 80. letech jsou publikace, které vycházely v zahraničí (Písačky, Sám proti noci, Listy do věčnosti aj.). Soustředil se v nich na subjektivní zkušenost, na intimní kontakt a citové sblížení se s opačným pohlavím. Přitom nepřestal vnímat a komentovat společenské a kulturní dění. Svědčí o tom i publikace Navrávačky s Dominikem Tatarkou.