Vyprávění může být druh radosti. Natož můžeme-li se k němu vrátit jako se vracíme k řece, kterou máme rádi. Po druhé se do ní vstoupit skutečně nedá. Ale je možné vybavit si jaká byla. Vědecké poznávání je řeka. Zrovna tak by se dalo říci, že je budovou v trvalé přestavbě. Jisté je jen jediné - máme co dočinění s řekou, nebo budovou, ale kam a jak řeka plyne, co se v budově přestavuje a jak to dopadne nikdo neví.

Lidé si myslí, že vědecké poznávání je cesta k nekonečné pravdě. Řekl bych, že pravděpodobnější může být opak. Vědecké poznávání s kritickým myšlením mohou být zábranami cest do nekončící tmy, fosilizovaných předsudků a inteligentní stupidity: spíš než „tudy" říkají „tudy ne". Víme-li „tudy ne", snížili jsme pravděpodobnost bloudění. Spokojený s tím moc nejsem, byť by starořecký filosof mohl říci: „Ale to je přece krásné!"