V kontrastu k Osmé „symfonii tisíců“ hovoří další Mahlerovo vokálně-symfonické dílo nečekaně intimním jazykem plným něhy a hlubokého smutku, zrcadlícím samu esenci Mahlerovy duše na sklonku jeho života. Onen smutek, odrážející mj. těžké události ve skladatelově životě a procházející v různých odstínech všemi šesti písněmi, jako by se v konci díla rozplýval ve smířeně opakovaném slově „věčně“, otevírajícím nekonečný prostor po tomto životě. Jméno mezzosopranistky Dagmar Peckové je již od samého počátku její mezinárodní dráhy organicky spjato s Mahlerovým dílem, jak mj. dokládají vysoce ceněné nahrávky s Jiřím Bělohlávkem a jeho PKF. Jejím partnerem na této nahrávce je tenor Richard Samek, jehož hlas znají návštěvníci řady významných evropských operních domů, a překvapivě komorně obsazený soubor namísto naddimenzovaného romantického orchestru. Sólistka se totiž pro umocnění intimity díla rozhodla natočit Schoenbergovu komorní úpravu Písně o zemi. Dagmar Pecková si touto nahrávkou plní svůj sen a doplňuje symbolicky poslední chybějící kamínek do své mahlerovské diskografie. Píseň o zemi – poslední kamínek v mahlerovské diskografii Dagmar Peckové.