Zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak – pokolikáté už v dějinách! – symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Kniha Zpětné zakreslení cesty, v níž vyprávíme příběh Činohry Národního divadla od konce roku 1989 až do roku 2015, sleduje, jak se společenské události promítaly do divadelního organismu a jevištního díla. Dynamická doba zahrnovala proces otevření hranic, majetkové restituce, znovuotevření otázky vztahu Čechů a Němců, privatizace, vyrovnání s totalitami, rehabilitace umlčených umělců, návraty z emigrace, rozdělení Československa, finanční krize, politické aféry a pády vlád, vstup do Evropské unie. Politické dění v zemi bylo provázeno debatou o smyslu a významu Národního divadla v proudu globálních změn. Působení tří polistopadových šéfů Činohry ND, Ivana Rajmonta, Josefa Kovalčuka a Michala Dočekala, je příběhem hledání odpovědí na otázku „čím je národu Národní divadlo“ tak, jak se vyvíjela během 25 let svobodné společnosti. Činohra ovšem proměňuje i styl, poetiku, nástroje a prostředky uměleckého výrazu. Sledujeme nástup nových herců a režisérů a hledání tvaru, který by spojil do inscenačního celku výrazné projevy osobností s rozličným dosavadním zázemím. Režiséři, kteří přišli z divadel, jež byla doposud s publikem ve spikleneckém vztahu, hledají způsob, jak oslovit diváky oficiální scény; s tímto procesem úzce souvisí i úsilí o vznik současných dramatických textů. Průběžným hlasem, který zní za uměleckým usilováním, je hlas kritiky, v němž zaznívají jak splněná i zklamaná očekávání publika, tak i promyšlené interpretace inscenací. Kritický vícehlas je ale také hlasem médií a společenských nálad
