V pořadí čtvrtý svazek edice Osobnost přináší portrét profesora Pavla Proška, který se ovšem značně vymyká tradiční představě univerzitního profesora zavaleného knihami. Je to polárník – i když on sám to slovo nemá rád a tvrdí, že doba polárníků skončila spolu s Amundsenem. Je to muž, který si klade velké cíle. Díky němu má Česká republika vědeckou polární stanici v Antarktidě. Pavel Prošek působí jako klimatolog na brněnské Masarykově univerzitě. Podle ohlasů jeho kolegů, vědců, ale i lidí jemu blízkých je Prošek člověk, který má velmi málo chyb, je houževnatý a velmi cílevědomý. Přestože o něm kolegové mluví tak, že to vypadá, jako by Prošek a polární výzkum byly dva nerozlučitelné pojmy, nemuselo to tak být. Polárníkem se stal vlastně náhodou. Jako asistent se v roce 1973 dostal na stáž do Švýcarska. A ústav, kde pracoval, se věnoval výzkumu v Arktidě. Už tehdy měl odjet se Švýcary na polární výpravu, ale nebylo mu to umožněno. Nicméně zájem vzklíčil a vědec si odbyl polární křest v roce 1985 na Špicberkách, kam odcestoval s kolegy a přáteli z vratislavské univerzity. Na Špicberkách byl celkem třikrát. Pak se začal poohlížet po opačném konci světa – a nakonec se významně zasadil o vybudování antarktické stanice. I když mnozí v jeho věku – narodil se v roce 1940 – už odpočívají, on na takové myšlenky nemá čas, stále pracuje a něco zařizuje. A také se věnuje fotografování. Prošek má tisíce fotografií polárních krajů. Antarktida je podle něho krásná a čistá. „Tam teprve vidíte, jak je náš sníh špinavý. V Antarktidě je sníh modrý. Je to naprosto čistá destilovaná voda,“ tvrdí vědec, pro něhož jsou polární kraje druhým domovem.
