Monografie přináší hlubší analýzu vztahu k náboženství u dvou klíčových autorů frankfurtské školy - tradice, jež se hlásí k osvícenskému rozumu. Seznamuje tak čtenáře s aktuálním vývojem v oblasti dialogu rozumu a víry. Autor ukazuje, že první generace kritické teorie se i přes svůj racionalistický ateismus v mnohém inspiruje judeokřesťanskou tradicí.

Tento vztah přitom autor považuje za tak úzký, že Adornovo dílo nazývá „kontemplativní eschatologií“, tj. považuje ji za druh neteistické „teologie“. V kontrastu s touto četbou je pak analyzováno pozdní dílo Habermasovo. Ten ve 21. století začal hovořit o „postsekulárním obratu“, a namísto dříve běžné ateistické kritiky se snaží vypracovat program vzájemného dialogu rozumu a náboženství. Kniha Habermasův přístup podrobuje kritice v tom smyslu, že pochybuje, zda se v tradici kritické teorie skutečně jedná o „postsekulární obrat“, či daleko spíše o nové, mnohem důslednější oddělení od náboženských tradic.