Sbírka básní Lopéze Garcíi je založena na originálním, ale přitom archetypálním pojímání tělesnosti prostřednictvím subjekt-objektového rozostření. Je to právě tělo, které vnímá, tělo, které se stává měřítkem věcí, a tělo, které cítí, bojuje a bolí. García ve své intimní lyrické sbírce využívá toho nejjednoduššího, nejupřímnějšího a nejvlastnějšího – tělesnosti v konkrétním čase a prostoru, tělesnosti s jizvami. Biblické noli me tangere, zjitřující staré rány, však nakonec přebije touha fyzické i psychické blízkosti, touha na návrat.