Pietro Aretino, syn chudého ševce Luky a krásné Tity, která stávala modelem malířům a sochářům a měla ráda muže, se narodil v témže roce, kdy byla objevena Amerika a začal novověk. Žil podle renesančního receptu, všemi smysly i tvorbou, v obou případech s vynalézavostí, jaká měla jen málo předchůdců a ještě míň následovníků, byl milován i nenáviděn papeži, vojevůdci a panovníky, které těšil i vydíral a hanobil svými veřejně publikovanými dopisy, za což se mu dostalo označení "bič knížat," prošel triumfálně i jako psanec řadou italských měst, aby nakonec zakotvil v Benátkách, kde trávil čas ve společnosti krásných děvčat a slavných malířů, mezi něž patřil Tizian, Sebastiano del Piombo a Sodoma (k jeho přátelům však patřil i Michelangelo), světáků a velmižů.
Nezanedbával však ani literaturu, mimo slavné
Dopisy, kterých v letech 1358 až 1557 vydal šest svazků, tu napsal i řadu divadelních her (Kurtizánu v roce 1525 a v nové verzi v roce 1534, Filosofa a Horácii v roce 1546, atd.), Rozpravu Nanny a Antonie a Dialog, v němž Nanna učí Pipu (vydáváme je pod společným názvem
Rozpravy o mravech hříšných kurtizán) v letech 1534 a 1536 a také několik spisů náboženských (
Život Marie Panny vyšel v roce 1539,
Život Kateřiny, panny a mučednice v roce 1540, atd.). V Benátkách přivedl na svět i dvě dcery, Adrii v roce 1537 a Aistroo v roce 1547, pokusil se neúspěšně o kardinálský klobouk a v roce 1556 tu na mozkovou mrtvici zemřel. Následujícího roku bylo jeho dílo zahrnuto do seznamu církví zakázaných knih.
Aretino si pověst erotického spisovatele vysloužil nejen Rozpravami a Dialogem, ale především Necudnými sonety, kterými v roce 1525 v Římě doprovodil šestnáct erotických kreseb Giulia Romana. Teprve v posledních letech literární kritika v Aretinově díle, považovaném dlouho za cynický obraz doby a nástroj k vydírání mocných tohoto světa, nachází tvůrčí úsilí a bolest, které jej navracejí mezi nejvýznamnější postavy světové literatury.
Preklad: Zdeněk Frýbort 
