Dnešní Evropa je založena na politických hodnotách, které vznikaly v době osvícenství v 18. století. Tehdy během jediné generace změnila myšlenková revoluce vnímání a potřeby společnosti.
"Osvícenství shora" reprezentují v německé jazykové oblasti dvě osobnosti: pruský král Fridrich II. a římsko-německý císař Josef II. z habsburského domu.
Josef II. byl nejstarším synem Marie Terezie a císaře Františka I. Jeho prvním výrazným zážitkem byla sedmiletá válka v roce 1756, která se vlastně stala první "světovou válkou" v dějinách. Jako třiadvacetiletý byl ve Frankfurtu zvolen římským králem a o rok později následoval otce v postavení císaře. V téže době se stal spoluvládcem své u lidu oblíbené a zbožné matky.
Podle hodnocení současníků i pozdějších generací snad neexistuje v novějších evropských dějinách rozporuplnější postava než císař Josef II. Pro některé byl velkým "liberálem", osvícencem a tolerantním přítelem lidí, který umožnil protestantům, aby si mohli budovat kostely, vysvobodil Židy z ghet, dovolil svobodu tisku a Mozartovi otevřel nejpřednější jeviště v zemi, zřídil "všeobecnou nemocnici" a stál také u vzniku vídeňského Burgtheatru a La Scaly v Miláně. Pro jiné zase představuje přítele svobodných zednářů a "vymítače víry", který rušil stovky klášterů, způsobil zánik rakouského baroka a byl byrokratickým despotou a cynickým reformátorem.
Jako bratr francouzské královny Marie Antoinetty kritizoval Josef tehdejší francouzský režim. Jako spojenec ruské carevny Kateřiny se nechal zatáhnout do nešťastné války s Tureckem. Na konci života ještě zažil vypuknutí Francouzské revoluce, ale také reakční vzpoury ve vlastní říši, především v Belgii a v Uhrách. Josef byl posedlý duchem doby a rozvinul v sobě takřka erotický vztah ke státu, ale nakonec se musel smířit se zhroucením svého životního díla: Na smrtelné posteli odvolal téměř všechny své velké reformy a zemřel jako osamělý a zlomený člověk, s pocitem, že zanechává říši v chaosu.
