Kulometná palba rozbíjela zdi letištního terminálu na padrť a válečného reportéra Sergeje Lojka v tu chvíli ani nenapadlo, že by se mohl stát spisovatelem. Skrčený pod pásem, po němž donedávna jezdily kufry, pozoroval, co zbylo z letiště v ukrajinském Doněcku: kontrolní věž se strhaným pláštěm, rozstřílené trupy letadel, oba terminály rozmetané dělostřeleckou palbou. Lojko byl jediný zahraniční novinář, který se v létě 2014 ocitl na doněckém letišti a strávil mezi jeho obránci plné čtyři dny. Mezi kyborgy. Tak si protivník obránce Letiště sám pojmenoval – za jejich až nelidskou životaschopnost a zavilost odsouzenců k smrti, protože bojovali proti obrovské přesile. V autobiografickém románu (který Lojko v originále vydal v roce 2015) po boku kyborgů na letišti působí americký fotograf Alexej, který z řady důvodů tuto nevyhlášenou válku prožívá i jako osobní drama. Jeho očima jako v kaleidoskopu sleduje čtenář nejen boje o letiště, ale také podrobné a úplné líčení toho, čemu objektivní historici neřeknou jinak než rusko-ukrajinská válka.* * *„Bylo to nejmodernější letiště na Ukrajině a jedno z nejlepších v Evropě, postavené teprve před třemi lety, kdy tu Evropa pořádala své fotbalové mistrovství. Teď Alexejovi připomínalo mrtvolu Leviathanovu, již až na kost ohryzali mořští dravci a pak ji na břeh vyhodila bouře nezdolného a bezcitného osudu.Při pohledu na trosky bylo naprosto nepochopitelné, jak všechny ty ocelové nosníky nástupních tubusů z hlavní budovy, zoufale ohlodané boji, stále ještě stojí. Totéž platilo i o samotné budově terminálu, jejíž zpustlou prázdnotou teď kulky či granáty nejčastěji prolétaly, aniž by narazily na nějakou překážku – pokud se samozřejmě nezabořily do živé tkáně lidí, kteří již osm měsíců bránili něco, co se ubránit nedalo a z hlediska zdravého selského rozumu to ani nemělo smysl.Stejně tak nebylo možné porozumět tomu, proč útočníci den za dnem zasypávali přízračné ruiny dalším ohněm a dalším olovem a pak na porážku vysílali další a další „dobrovolníky“, z nichž se většina zanedlouho vracela tam, odkud přišli, jenže teď už v očíslovaných bednách, jež potajmu natěsnali do chladírenských návěsů dalšího „humanitárního konvoje“. A vracejícímu se konvoji naproti se sunuli další a další „dobrovolníci“ a další jednotky ruské armády i s tanky, obrněnými transportéry, dělostřelectvem a raketovými systémy. Což Moskva odmítala a vytrvale opakovala své „ne, tak to není“…“Sergej Lojko je reportér a fotograf listu Los Angeles Times, který se specializuje na války a ozbrojené konflikty. Čtenářům tohoto listu přibližoval válečné dny v Náhorním Karabachu, Podněstří, Tádžikistánu, Čečensku, Gruzii, Afghánistánu či Iráku. Ukrajinskou revoluci a následnou válku popsal od podzimu roku 2013 do začátku roku 2015. Za své práce z rusko-ukrajinské války byl v roce 2015 vyznamenán jednou z nejprestižnějších amerických novinářských cen Overseas Press Club Bob Considine award – Za odvahu, hodnověrnost, originalitu, hloubku a výraznost vytvořených materiálů. O rok později se dočkal další prestižní ceny – Los Angeles Times editorial award – Za nejlepší reportáže z roku 2014. Sergej byl jediný zahraniční novinář, který se v létě 2014 ocitl na Doněckém letišti a strávil mezi jeho obránci plné čtyři dny.
