Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal.
Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována.
Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.
