V lednu 1986 se Jan Skácel na hřbitově v Kralupech nad Vltavou rozloučil za české
básníky s Jaroslavem Seifertem. Deset dní před 17. listopadem 1989 zemřel v Brně.
Obě ty skutečnosti mají v sobě cosi tajnosnubného: Skácel, narozený na Slovácku roku
1922, byl v jistém smyslu posledním básníkem, typem, poetikou i posláním oné velké
generace, která vstoupila do literatury po 1. světové válce. A byl z těch odsouvaných,
žijících v době bolesti, kteří nesli stigma času včleněné do slov veršů. Skácel byl lyrik.
Síla jeho metafor je patrná už z názvů jeho sbírek – tak třeba: Kolik příležitostí má růže,
Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do
ztraceného vosku. Jindy zve k četbě slovo – pečeť: Smuténka, Metličky, Stracholam.
Ve Skácelovi žije moravská úcta k češtině. Vědomí tradice, ozvuky folkloru. Jeho verše
zrcadlí život básníka, který je údělem bytí. Skácelovy básně jsou líbezné i závažné,
svědecké i zpovědní, a hlavně: neztrácejí dech života.
