Kniha je pozvánkou do fascinujícího světa starověkých Římanů, jehož osobitost zůstává někdy nedoceněna – snad proto, že někdy bývá vnímán jako pouhý epigon starověkého Řecka. Kniha z pera profesora srovnávací religionistiky na univerzitě v Erfurtu chce oslovit především čtenáře, kteří se s náboženským světem starých Římanů dosud nesetkali, což je případ i čtenářů českých – nepočítáme-li útlá skripta prof. Hoška z roku 1986, nevyšla o římském náboženství v češtině doposud žádná práce. Autor se snaží předestřít svět římského náboženství v co nejplastičtější a nejživější podobě, ukázat, jak římské náboženství funguje a co konkrétně pro staré Římany znamenalo. Namísto velkého množství dat proto předkládá omezený počet dobře vybraných příkladů, které mají základní náboženské formy a struktury ilustrovat. Zejména úvodní kapitola zasvěcuje čtenáře vynikajícím způsobem do základních „principů“, na nichž antické náboženství stojí a jimiž se liší např. od křesťanství: jeho kolektivní a politický ráz, jeho nereflektovanost a samozřejmá propojenost s každodenním životem, důraz na rituál, nepřítomnost nauky, jeho otevřenost a pluralita různých náboženských forem. V celé knize je pak věnována pozornost společenským aspektům náboženství, které jsou v antice obecně klíčové, neboť jak řecké, tak římské náboženství bylo v prvním řadě náboženstvím obce a bylo úzce provázáno s její politickou strukturou. Součástí knihy je strukturovaná a částečně komentovaná bibliografie a čtyři tematické rejstříky.
