Vážení čtenáři, dovoluji si Vám představit knížku o Československé Pohraniční stráži z jiného pohledového úhlu, či lépe řečeno, trochu jinak, než o ní dnes hodně píší a hovoří někteří zcela popletení historičtí – tendenční, mnohdy i servilní pisatelé.
Publikace uvádí – popisuje život pohraničních vojáků přímo těmi, kteří patřili do jejich řad v období padesátých let, nyní již minulého století. Nejde v žádném případě o klasickou literaturu faktu, jde o volné zpracování situací a příběhů, jak je prožívali někteří příslušníci jedné pohraniční brigády v průběhu své sedmadvacetiměsíční služby.Některé názvy a místa jsou autentická, včetně jmen jednotlivých aktérů, a budou mnohé čtenáře dokonale orientovat v místě a čase.Dva uvedení protagonisté, kolem kterých se odvíjejí zmíněné příběhy, byli vybráni zcela záměrně, kdy mají ukázat nesmyslnost údajného speciálního výběru k této zbrani.Jeden, říkejme mu Jarda, studoval průmyslovou školu v jednom okresním městě a pro svoje potěšení i pro potěchu ostatních se věnoval hudbě na hezký, ale velmi záludný a potměšilý nástroj – trumpetu. Již tenkrát mu kterýsi funkcionář vyššího postu dal nálepku: „To je ten, co hraje na tu americkou trumpetu“ (byl to výrobek fy Červený Hradec Králové), přičemž slovo „americká“ bylo signálem a pokynem k oficiálnímu zavržení a opovržení, což jako označkování jedince v dané době nebylo žádné dobré vysvědčení. Třídní původ také nebyl ryze dělnický, a navíc byl tatínek Jardy do roku 1948 členem lidové strany. Druhý z dvojice, říkejme mu Ivo, studoval gymnázium rovněž v okresním městě a pro svoje potěšení i pro potěchu ostatních se věnoval hudbě na ten nejlépe možný nástroj vůbec – klavír, a k tomu navíc miloval divadlo a vše, co s tím souvisí. Tam se nedalo připojit „americký“ ani ke klavíru, a ani k divadlu, takže byl bez nálepek. Třídní původ rovněž nebyl ryze dělnický, kdy tatínek našeho Ivoše byl sociální demokrat.A jak to tak v životě chodí, oba hošánci se díky svým zálibám sešli u muziky a divadla. Ještě než se stačili kulturně rozkoukat, spolu s ukončením školy, již se na ně rozpomněl milý generální štáb naší armády, tvořící svazek obávané a snad, jak se u nás všeobecně tvrdilo, i neporazitelné Varšavské smlouvy. Dle své všeobecné pověsti, kterou oba mladíci požívali, by patrně spíše patřili do řad „Černých baronů“, ale co naplat, nebylo tomu tak, a ejhle, v roce 1954 se chlapci objevili v zakázaném hraničním pásmu a jeho citadele s nejkratším možným názvem Aš, a k tomu u jednotky zvané Pohraniční stráž, pověstných to zelených brigadýrek.