Reportážní zastavení v hlavním městě republikyPrvní dvoudeskové album reportážních procházek předhistorickou Prahou, které vydal Supraphon v roce 1981, se setkalo s velkým ohlasem. Naplnilo totiž bohatě účel, pro který bylo připraveno a vydáno: stalo se suvenýrem pro ty návštěvníky Prahy, kteří žijí mimo hlavní město; bylo přijato jako moderní mluvená kronika, kterou si lze kdykoliv poslechnout, jako je možno kdykoliv otevřít knihu, a proto také jako výborná pomůcka při studiu historie a literatury; stalo se užitečným průvodcem pro ty, kteří se chystali do Prahy nejen na nákupy, nýbrž především poznat památná místa našich nejstarších i nejnovějších dějin. ...Naše putování Prahou staletou mělo zatím čtyři zastavení: na Vyšehradě jsme se zamyslili nad Prahou starých českých pověstí i nad Prahou křesťanských legend, na Hradčanech nad Prahou přemyslovskou a zejména nad velikou postavou českého krále Karla IV.
Doba vlády jeho syna Václava IV. vede pražského poutníka z královského Hradu do ulic Staré Města, protože rozmarný král, zcela nepodobný slavnému otci, dával přednost rušnému životu kolem nově vybudovaného "králova dvora" v okolí starobylé ulice Celetné; ale právě tato skutečnost umožňuje osvětlit podrobně dobu předhusitskou plastickým vylíčením poměrů, které nezbytně vedly k husitskému revolučnímu hnutí. Tentokráte procházejí reportéři se svým mikrofonem kapli Betlémskou, vyprávějí o jejím vzniku, o kazatelském působení Mistra Jana Husa, i o tom, jak z místa, odkud mělo z vůle zakladatelů zaznívat slovo boží v jazyce českém, stávala se z vůle lidu politická tribuna...Reportážní vyprávění o Praze husitské začíná ovšem na vrchu Žižkově před dnešním Národním památníkem; neboť to je místo, odkud hnal husitský vojevůdce v roce 1420 s nevelkým houfcem svým mnohonásobnou převahu křižáckých vojsk přes Špitálské pole...Snaha ukázat, že naše dějiny nejsou jen pásmo zajímavých historek, nýbrž ustavičný, souvislý a vzrušující proces ideového zrání národa za stále patrnější účasti lidových vrstev, nositelů nejpokrokovějších tradic, vede autory k hlubšímu pohledu na jednotlivé vývojové etapy. Tak např. na dobu poděbradskou, kdy na královský trůn zasedl panovník českého původu, hlasatel míru mezi národy, který šířil a ve své politice uplatňoval myšlenky nové, smělé na svou dobu pokrokové. Reportéři si zvolili pro své sedmé zastavení druhé poschodí Prašné brány, která sice v době Jiříkově ještě nestála, ale která ve své nynější podobě umožňuje pohled na Prahu z doby Jiřího Poděbrad: na radnici, kde byl zvolen českým králem, na Týnský chrám, kam ho s jásotem doprovázely nesmírné zástupy, na královskou cestu, po které jezdíval z "králova dvora" na Pražský hrad a kudy bylo vezeno na Hrad jeho tělo, když zemřel, teprve jednapadesátiletý, k zármutku všech věrných Čechů.
Osmé zastavení nemohlo být jinde než před Letohradem v Královské zahradě, kterému se dlouho říkalo Belveder, protože je nejkrásnějším dokladem renesance, která začala pronikat do gotické Prahy za Jagelonců a prvních Habsburků. Z nich zejména Rudolf II. přítel věd a umění, ale zároveň častá důvěřivá oběť podvodných alchymistů, astrologů a věštců, bývá pokládán za panovníka "pražského"; tento podivínský císař Prahu i miloval i proklínal, i budoval i zanedbával.
Dějiny se řítí kupředu, i když se někdy zdá, že se čas vleče, že příliš dlouho trvá poroba, že utiskovaný lid se marně občas pozvedá k odporu osamělými akcemi, že příliš dlouho je temno nad celou vlastí, než se na konci osmnáctého století objeví první červánky obrození.
Ale to už uslyšíme na dalších deskách alba Prahou století....
Dr. Vladimír Kovářík
