Někdy

Marek Stašek je tichý, zádumčivý pozorovatel detailů. Zdánlivě odevzdaný osudu, smířený s plynutím času lidského života, se stále se připomínajícím koncem. Krajiny a interiéry jeho velmi úsporných a přesných básní jsou jasně a přitom zvláštně osvětlené jakoby zapadajícím sluncem. Za hranicí ostře ohraničených obrazů číhá tma. Stašek nemluví o strachu, je smířený a klidný… je to však smířlivost na pokraji děsu, prapodivný klid, ticho, v němž jako by se každým okamžikem měl ozvat šílený výkřik.