Vlastní životopis Ludmily Vaňkové začíná jako román o dětském ráji. Její otec byl ředitel několika finančních ústavů a později člen nejužšího vedení České národní banky. V jeho bohaté knihovně se záhy seznamovala s literaturou a historií a v jejích dětských snech nechybělo přání zachytit literárně celou českou historii. Rodina žila v harmonii, taťka pracovně vytížený si vždycky udělal čas na své dcery Blanku a Ludmilu. Mamka se starala o taťku, o rodinu, angažovala se v ženském hnutí, dobře se znala s Miladou Horákovou a její osobní zálibou byla hudba, hra na klavír. Obě dcery po ní zdědily hudební nadání, Blanka se profesionálně věnovala zpěvu a Ludmila, s matematickým talentem po otci, tíhla k divadlu a literatuře. Pak ale přišel pád do propasti, inferno, taťka byl za heydrichiády popraven, rodina zůstala bez živitele, matka s dcerami se musela vystěhovat z Prahy do Řevnic. Hodně jim tehdy pomáhal Oldřich Pecl, který byl v odboji stejně jako taťka a krutý osud na něj dopadl až v padesátých letech, kdy byl popraven v procesu s Miladou Horákovou. Po válce studovala Ludmila Vaňková na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, opět se setkala se zmizelou přítelkyní Hanou Proškovou, mezi studenty měla řadu zahraničních přátel, ale mohla se s nimi znovu vidět až po čtyřiceti letech. Rok 1948 pro ni znamenal vyloučení z vysoké školy a svůj doktorát dostala až po listopadu 89.
