Když Amy Chuová, Američanka čínského původu, před několika lety vydala svou zpověď, kterou nazvala
Bojová píseň tygří matky, stala se záhy zřejmě nejslavnější matkou na světě. Její kniha, která byla přeložena do několika desítek jazyků, vyvolala okamžitý poprask a dodnes nepřestává podněcovat vášnivé debaty na téma výchovy dětí.
Jak vychovávat dítě? Jak moc přísní na své ratolesti máme být? Jaké nároky na ně máme klást? Který výchovný model je lepší - ten západní, liberální, který klade důraz na individuální, citlivý přístup k osobnosti dítětě, anebo tvrdý čínský dril spojený s bezpodmínečným respektem k rodičovské autoritě? Jak čtenář po přečtení knihy zjistí, odpověď na tyto otázky zdaleka není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát.
Amy Chuová, matka dvou dcer a úspěšná profesorka práv na jedné z renomovaných amerických univerzit, má jasno: svým dětem prospěje jen tehdy, když na ně bude v duchu čínské tradice nesmlouvavě přísná, když je bude od malička cepovat, bude neústupná a především je bude důsledně vést k maximálním výkonům a nedovolí jim cokoli vzdát. Přitom se nijak se nenechá odradit tím, že ve svých dětech vyvolává odpor a nevoli, neboť, jak sama říká: "Mým cílem jakožto rodiče je připravit je na budoucnost - nikoli se jim zalíbit."
Autorka velmi otevřeně a zároveň s jistou dávkou nadsázky a sebekritického humoru vypráví, že její dvě dcery musely mít ve všech předmětech kromě tělocviku jedničky, nesměly účinkovat ve školních představeních, musely hrát na hudební nástroj, přičemž si nemohly vybrat žádný jiný než housle nebo piano. Děti samy nerozhodují o tom, jakým mimoškolním aktivitám se budou věnovat a do jakých kroužků budou chodit. Televize, hraní videoher nebo přespávání u kamarádek jsou samozřejmě striktně zapovězeny…
Chuová líčí dramatické scény, hádky, křik a pláč, které její metody vyvolávají, ale současně ukazuje, jaké plody její důsledná "tygří" výchova k úspěchu přináší. Po nekonečných hodinách dřiny strávených u piana se z její dcery Sophie stane virtuózní pianistka, která již ve čtrnácti letech koncertuje v Carnegie Hall…
Autorčino vyprávění i její argumenty jsou natolik přesvědčivé, že každého rodiče, byť se mu metody, které Chuová uplatňuje, zdají přehnané, ba drastické, začne při četbě knihy nahlodávat pochybnost: Nemají tygří matky nakonec vlastně pravdu? Není náš západní liberální západní přístup pouze snazší a pohodlnější? Není snad pravdou, že čínský výchovný model skutečně plodí daleko více úspěšných dětí než ten západní? Není pouhou iluzí představovat si, že svým dětem nejvíc prospějeme tím, že jim poskytneme velkou míru volnosti v rozhodování, budeme "respektovat jejich osobnost", nebudeme je omezovat, budeme je především podporovat v tom, co je baví, budeme empatičtí, shovívaví a nebudeme na ně klást přehnané nároky? A není to náhodou tak, že naše úzkostlivá starost, aby byly především "šťastné", jim nakonec v životě možná žádné štěstí nepřinese?
