Z komentáře k původnímu LP 1 18 2045 vydanému Supraphonem v roce 1977:Autoři o vzniku této desky:Není snad dospělého člověka v této zemi, který by neznal …ty dávnem vonící příběhy o příhodu Čechů na horu Říp, o praotci Čechovi, o Krokovi a jeho třech nevšedních dcerách nebo o dívčí válce.…A přece: ne každý zná už jméno toho, jemuž bezprostředně vděčíme za jejich první zaznamenání a tím i zachování pro budoucí časy. A pokud je někomu jméno Kosmase, děkana kapituly pražské, i známo nebo alespoň povědomé, sotva si za ním zpravidla dokáže představit živého člověka…pravda, přímých faktů o jeho životě je až zoufale málo…zůstalo po něm to nejdůležitější:jeho dílo; jeho vpravdě nesmrtelná a staletí přežívající Kronika - vlastně první naše kronika vůbec… sama je nejúplnějším a nejautentičtějším svědectvím o člověku-tvůrci, o jeho myšlenkách, pocitech, sklonech i zálibách, o postojích k lidem a událostem, je bezprostředním svědectvím neopakovatelného vidění světa …fantazie i zvláštního smyslu pro humor,Který z řádků občas prosakuje, prostě: výrazného talentu bytostného…až překvapivě moderního - vypravěče…A zdá se nám, že právě takového ..vyčetl z Kroniky i národní umělec Vladislav Vančura,Jehož úchvatná kapitola Kosmas z Obrazů se stala určujícím a jedině možným východiskem pro naše dramatické pokusy. Ano, dalo by se říci: byla to pro nás oba láska na první pohled…Oba milujeme a považujeme tuto básnicky svrchovanou interpretaci prvního českého kronikáře za jeden z vrcholů vypravěčského umění tohoto velmistra české řeči. Čili: naše odhodlání pokusit se o dramatické zpracování…tohoto tématu bylo od samého začátku podmíněno skutečným vztahem, citovým zaujetím a obdivem…ke Kronice, k jejímu autorovi i k Vančurovu arcidílku, v němž nám Kosmas ožíval nejúplněji, v celé lidské složitosti a dá se říci i rozpornosti…jak z Kroniky, tak z Vančury jsme rádi a nadšeně uvěřili, že právě takový a nejiný Kosmas byl. Že byl právě tak moudrý jako často i pošetilý, statečný, ale někdy zpropadeně opatrnický, počestný, ale krapet i mazaný taškář, zbožný, ale na obrátku až pohansky rozverný,…přítel právě tak oddaný jako svárlivý, manžel milující i přece věčně rozhašteřený se svou manželkou Božetěchou…nechme raději mluvit příběh sám. Co zbývá dodat? Tuto desku jsme komponovali spíš cosi jako dramatický, komorně laděný koncert pro slovo, hudbu a hercův hlas…vznikla tedy deska, ne rozčilující drama, spíš jen dramatická romance...Pracovali jsme na ní s láskyplným zaujetím, možno říci s požitkem...můžeme se snad tak trochu kojit nadějí, že něco z té radosti a pohody zavadí i o posluchače dnešního, který i ve shonu a hluku dvacátého století najde odvahu a blahoslavenou trpělivost, aby se zaposlouchal do hudby příběhu tak dávno, dávno minulého…Jan Otčenášek
