Hra na krvavé koleno

Přečtená

K jakým koncům může vést nevinná dětská hra v pojetí dospělých? Je možné literárně tvořit pod hrozbou namířené pistole? Proč se Mona Lisa záhadně usmívá? Jak hluboko může klesnout zamilovaný divadelní ochotník? Hrozí při výletu do hor pouze nepřízeň počasí? Lze zachovat věrnost rozdvojené osobnosti? Je rozumné strávit milostnou noc v ústavu choromyslných? Může kariéra zpěváka pop-songů vyvrcholit na elektrickém křesle? Kdo a proč vraždí za bílého dne učitelky hudby? A dá se naplánovat dokonalá vražda souseda?
Odpovědi na tyto a další otázky přináší kniha povídek Jiřího Traxlera, označených jako halabalady a skorohorory. Proč vůbec onen zlehčující podtitul, proč ne rovnou balady a horory? Vysvětlení je nasnadě: autorovým hlavním záměrem totiž není čtenáře napínat a strašit, ale pobavit a třeba i rozesmát. Neváhá k tomu účelu využívat různých fines a poklesků brakové literatury. Přiznává však, že nejlepší motivy, zápletky a pointy ho pravidelně napadaly vždy v situacích, kdy si je dost dobře nemohl poznamenat (na rušné křižovatce, na veřejných záchodcích, v ordinaci psychiatra, na záchytce, při státním pohřbu), a tak o ně zůstane čtenář bohužel ochuzen. Nebo bohudík?