V každé generaci je jen hrstka lidí, kteří věří, že poznání Boha váží víc než jakékoli jiné požehnání. A zdá se, že ti, kdo tomu opravdu věří, na to přišli jen prostřednictvím utrpení. Štestí musí být násilím odňato, než se objeví radost. Jinak nedoceníme ty sny, jejichž naplnění vede ke skutečné radosti.
Je tragické, proplouvají-li křesťané životem, aniž jim dojde, že jejich štěstí se v ničem neliší od štěstí nevěřících, jimž se zrovna daří dobře. Obávám se, že milionům křesťanů to nedošlo, a tak dál pijí ředěný mošt, ačkoli by mohli pít vynikající víno.
Nejsem si však jistý, zda se na to dá vůbec přijít jinak než tím, že projdeme bolestí zborcených snů.

Každý z nás sní své skromné sny a netušíme, že jsou nějaké lepší. Sníme o krásném manželství, talentovaných dětech, pevném zdraví a dostatku peněz, jež nám dovolí, abychom si život opravdu vychutnali. Sníme o smysluplné práci a příležitostech měnit svět k lepšímu.
To vše jsou dobré věci. Je zcela přirozené, že po nich toužíme. Problém tkví v tom, že je považujeme za věci nejlepší. Právě proto nám Bůh říká, že jsme bláhoví.
Dobrý život už není největším požehnáním. Vlastně jím nebyl nikdy. Největším požehnáním je teď setkání s Bohem. My to ale nevidíme. Bůh se tedy pouští do práce a chce nám pomoci, abychom viděli jasněji. Jeden ze způsobů, jímž na nás pracuje, spočívá v tom, že dovolí, aby se nám ty skromnější sny zhroutily. Dovolí, aby nás to bolelo, a nezasahuje, aby nás z toho dostal.…