Básník Roman Kníže si nejvíce váží daru zostřeného vidění a vnímání. Tento obraz je nesen proudem času, tedy pohybem skutečnosti i myšlení a dostává zašifrovanou podobu reflexe. V dynamice přírody i života vnímá rozpory, které rozrušují jeho výchozí romantickou touhu a jeho zraňovaný a neuskutečnitelný ideál harmonie, za kterým jde, přestože a protože není. Nepodléhá iluzím. Problémy evokuje a jimi provokuje, vyhýbá se didaktické mravokárnosti, komentáři a pointě. Nad vším je latentně všudypřítomná bolest, která prozařuje vnímání světa a života a přináší poznání o hojivé moci poezie, která sahá dále než strohá realita života, a proto si autor jasně vymezuje svou poetiku a smysl své poezie, která chce být zpovědí, balzámem, modlitbou i mší.