Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace. Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a sochy na veřejných prostranstvích, ale také monumentální výtvarnou tvorbu určenou do architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren, kulturních domů…
Řečeno s názvem jedné z kapitol, jde o sochy, které nikomu nepatří. Sochy v této době doslova zaplavily veřejná prostranství, vznikala díla nejrůznější kvality a úrovně, na jejich tvorbě se podíleli téměř všichni akademičtí sochaři. V záplavě průměrných soch se realizovali i mimořádně odvážná díla od umělců, kteří byli na indexu tehdejšího režimu.
Fenomén masivní výzdoby veřejného prostranství skončil krátce po roce 1989 a je až s podivem, s jakým nezájmem dnes tuto širokou uměleckou produkci přehlížíme, jako by šlo o pomníky samotné normalizace, na niž se usilovně snažíme zapomenout. V důsledku řízeného mazání paměti dochází i masivnímu ničení hmotného kulturního dědictví. Jenom v Praze bylo za posledních 10 let odstraněno na 450 výtvarných realizací ze sledovaného období! V součtu zničených a odstraněných děl nejsou započítána propagandistická díla, ta byla totiž odstraněna vzápětí po Sametové revoluci.
Kniha představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo. Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Druhé vydání doplňuje obrazový katalog výběrů modelů, kterými se v 70. a 80. letech autoři uměleckých realizací v architektuře prezentovali před schvalovací komisí.
