Pro potomky volyňských Čechů, kteří se podobně jako původce knihy
Volyň tam v dáli narodili už v Čechách, se Volyň pozvolna stala zaklínadlem, jak přiznává Jiří Olič, „pohádkovým slůvkem“ otevírající vstup do neobvyklého světa, který si dlouho uchovával – a někde po téměř sedmdesáti letech dosud uchovává – zvláštní vůni a ráz přeneseného volyňského domova projevující se nejen ve víře nebo zděděných obyčejích, ve slovech nebo slovních spojeních, ale třeba také ve zvláštnostech kuchyně.
Knihu tvoří
šest rozhovorů s žijícími
volyňskými rodáky nebo
potomky volyňských Čechů, kteří svým dílem přispěli k obohacení české kultury. S malířem
Rostislavem Zárybnickým, s fotografem
Bohdanem Holomíčkem, s teologem
Milanem Balabánem, s básníkem a esejistou
Jiřím Oličem, s divadelním režisérem
Andrejem Krobem a s koreanistkou
Miriam Löwensteinovou o životě a díle její matky, spisovatelky
Marie Stryjové. Rozhovory doprovázejí a doplňují příběhy svědčící často také o tom, že Volyň byla ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století součástí „krvavých zemí“, o nichž píše současný americký historik Timothy Snyder ve své
stejnojmenné knize. I z tohoto důvodu lidé jako
Anna Butová, Ludmila Rambousková, Anna Umlaufová, Miroslav Němec, Viktor Haken nebo
Jaromíra Němcová Ničová, nedokáží o Volyni hovořit jen jako o něčem, co mají za sebou, ale jako o něčem, co si jako živý nerv nesou v sobě.