Tato kniha si klade za cíl
přiblížit literární historii ostatním humanitním vědám pomocí nástrojů vyvinutých původně pro jiné oblasti výzkumu: kvantitativních grafů, zeměpisných map a vývojových stromů evoluční biologie. Názorným příkladem je nová interpretace vývoje moderní prózy v první kapitole: teprve při zkoumání nejen několika málo kanonických textů, jak bývá zvykem, ale samotného systému románových žánrů jako celku, vystoupí na povrch existence „literárních cyklů“, na jejichž základě lze stanovit novou periodizaci dějin románu a její význam.
Podobné experimenty předkládá i druhá kapitola, kde geografické mapy odhalují hlubokou souvztažnost mezi narativní formou idylického románu a vnímáním prostoru tradičního venkova, a kapitola třetí, kde vývojové stromy neznázorňují dějiny literatury jako lineární přímku, ale naopak jako proces neustálého větvení a rozbíhání zahrnující všemožné literární formy. Grafy, mapy a stromy tak pohlížejí na literaturu nikoli jako na kánon vybraných děl, ale spíše jako na systém, a na velkém množství materiálu nám představují mnohem překvapivější a bohatší literární dějiny, jež stírají hranice mezi vysokým a nízkým, mezi mistrovskými a zapomenutými díly, mezi dnešní klasikou a někdejšími bestsellery. Neméně invenční je i doslov Alberta Piazzy, který kromě souhrnu Morettiho podnětů a úvah vybízí k užšímu dialogu mezi literární historií a genetikou.
