Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují, že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté. Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek. Silně podceňujeme možnost, že bychom se mohli rozvést, ztratit práci nebo mít diagnostikovánu vážnou nemoc. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku našeho života.
Víra v lepší budoucnost je „optimistickou iluzí“ a objevuje se u každé rasy, náboženské skupiny a socioekonomického prostředí. Náš optimismus neztratí nic ze svého lesku, i když se v životě setkáme s násilnými konflikty, vysokou nezaměstnaností, živelnými pohromami a dalšími hrozbami.
Jakým způsobem v mozku vzniká naděje? Co nás dokáže přimět, abychom šli za svým snem? Co se stane, když se naše očekávání nenaplní? Liší se mozek optimisty a pesimisty?
Sklon přeceňovat možné budoucí pozitivní události a podceňovat události negativní podobně jako mnoho dalších iluzí není přístupný vědomí. I když je často lepší budoucnost jen iluze, naděje nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali depresivními – klinicky depresivními.
