Zlaté tele

V životopise autorů Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova se objevuje zmínka o tom, že když dopsali poslední díl Dvanácti křesel, románu, který původně vycházel na pokračování v časopise, objevil se před domem, ve kterém jeden z nich žil, či snad dokonce před redakcí časopisu, dav rozčílených sovětských čtenářů, pobouřených faktem, že šlechtický předseda v poslední kapitole podřízl velikého kombinátora ve spánku. Autorům tedy nezbylo nic jiného než zase Ostapa vzkřísit, a tedy začít psát Zlaté tele. Jen kdesi uprostřed nového románu se autoři zmiňují o téměř zapomenutém incidentu, po kterém Ostapovi zůstala jen jizva na krku.
Zlaté tele v žádném případě nepatří mezi románová pokračování, která jen pokulhávají zasvým prvním dílem. Je rovnocenným partnerem Dvanácti křesel a v mnohých detailech ještě tragikomičtější satirou sovětského zřízení, které bohužel za těch pár let od napsání Dvanácti křesel zázračným způsobem rozmnožilo autorům zdroje inspirace. Putování za penězi ilegálního sovětského milionáře Korejka a následně touha Ostapa Bendera utéci s nimi do Ria je i přes zánik socialismu mrazivě současné.