Mrtví se nevracejí a další povídky

Audiokniha

Soubor pěti povídek ze Šumavy z pera Karla Klostermanna.
1/ Mrtví se nevracejí (dramatizace)
Účinkují:
Petr – Ivan Trojan, Matěj – Lukáš Hlavica, Blažena – Tereza Bebarová, Tomášků – Milan Kačmarčík, soudce – Stanislav Zindulka, první dřevorubec – Otmar Brancuzský, druhý dřevorubec Ivo Kubečka, třetí dřevorubec Jiří Zahajský, hajný Oldřich Navrátil, četník Miroslav Masopust
Nahrávka z roku 2004
2/ Vánice (četba)
Čte Miroslav Doležal
Nahrávka z roku 1971
3/ Co způsobilo osudné Velikonoce (četba)
Čte Věra Hlaváčková
Nahrávka z roku 2022
4/ Bílý Samun (četba)
Čte Miroslav Rataj
Nahrávka z roku 2014
5/ Čemu se lidé ve světě naučí (četba)
Čte Apolena Veldová
Nahrávka z roku 2021
Těžko odhadovat, jak by Karel Klostermann (1848–1923) viděl dnešní Šumavu protkanou sítí cyklistických cest, které vedou kolem zaniklých vesnic, v nichž žili jeho němečtí rodáci. Jeho talent by měl jistě dost podnětů pro stejně nemilosrdný pohled na kraj, v němž se změnilo skoro všechno, jen z lesů stoupá stejně melancholický opar, tu odhalující, co mělo zůstat utajeno, tu skrývající, co se marně dožadovalo pozornosti. Ideální prostředí pro příběhy temné jak šero zdejších pralesů.
Pět takových příběhů ožívá v tomto souboru povídek. Mýlil by se ten, kdo by za nimi viděl jen autorovu zjitřenou fantazii. O Klostermannovi je známo, že se často nechával inspirovat skutečnými událostmi, jak je sám zažil nebo jak o nich slyšel vyprávět. Je tomu tak i v případě příběhu muže, kterého všichni pokládají za mrtvého, a náhle se vrátí ke své ženě – která už na něj přestala čekat. Ale jen mrtví se nevracejí, můžeme parafrázovat název povídky, jejíž dramatizace byla v Českém rozhlase natočena přesně před dvaceti lety.
Jestliže v tomto případě autor vycházel z příběhu, který se údajně stal, o hodnověrnosti tragédie v Sušici na Velikonoce 1859 nemůže být pochyb. Pod tíhou stovek poutníků, kteří mířili ke kapli Anděla Strážce, se prolomil dřevěný most přes Otavu a zahynulo víc než padesát lidí. Tato tragédie tvoří rámec vyprávění, v němž hraje osudovou roli láska a kletba.
Neodvratitelnost osudu provází Klostermannovu tvorbu jako jeden z jejích základních svorníků. Naopak jen zřídka, jako zlatá šupinka v řece Otavě, se v jeho textech zableskne úsměv, tak jako je tomu v závěrečné povídce o muži, kterému zkušenosti z „velkého světa“ přinesou jen trápení.
Je dobře, že máme možnost poznat tohoto stále oblíbeného spisovatele i jako shovívavého pozorovatele lidských slabostí a nedokonalostí. Ale hlavně je dobře, že spolu s ním můžeme objevovat Šumavu, krajinu příběhů naplněných stejně jako ona sama tesknotou a temnou krásou.