Šoa je hebrejské slovo značící zkázu. Známý výraz k této knize bezprostředně patří, protože se jedná o texty, ilustrující tragický osud Židů ve vyhlazovacích táborech. V našem novém výboru se sešlo dvanáct povídek a novel a jedna z nich mu také dala název.

Vydání "povídek" Arnošta Lustiga představuje ve svém celku vpodstatě dramatickou epopej lidí 20. století, kterou autor nastavil své době otřesné zrcadlo, co nejsilněji stále aktuální. Jejich motivy se dokonce staly jednoznačně určujícím východiskem i trvalým smyslem vůbec celé jeho literární tvorby. Arnošt Lustig nás právě tím nejvíc upoutává, a také nejvýrazněji se odděluje od spisovatelů své doby, a to proto, že tematika jeho tvorby vychází výhradně ze skutečně bolestných prožitků a ze stálé identity vlastních poznatků s líčeným dějem. I když se nám může zdát, že o době nacismu jsme byli dosud opravdu věrohodně informováni a historici z ní vše dostatečně doložili a působivě zhodnotili, při četbě výpovědí Arnošta Lustiga se ale dostáváme mnohem hlouběji, než kam vůbec může dosáhnout práce historiografa, totiž k osobním pocitům lidí ničených pouze pro své pokrevní příslušenství, což osvětluje zrůdnost vlády histlerismu ještě mnohem účinněji, než co nám říkají výsledky badatelů i sebe aktivnější představivost většiny k němu pouze tematicky zaměřených spisovatelů.