Práce se věnuje současným podobám stárnutí v české společnosti a analýze vlivu věku na participaci. Populační stárnutí a proměny společnosti související s individualizací a prosazováním neoliberální politiky vedou k tlaku na jedince, aby stárnul aktivně.

Cílem práce je explorovat, jaké různé formy tato aktivita může nabývat, do jaké míry jsou v těchto oblastech senioři zapojeni a jak, či zda se jejich zapojení liší od mladších lidí. V práci je sledováno, jak senioři participují na různých sférách společnosti, a to jednak na úrovni postojů a hodnot, a jednak na úrovni skutečného jednání. Tj. jsou senioři méně či více aktivní než mladší lidé a je možné tuto odlišnost vysvětlit právě jejich stárnutím (efekt věku), nebo jde spíše o rozdílnost generační/kohortní a musíme pak očekávat, že si mladší kohorty zachovávají podobnou míru participace, jako mají v současnosti?

Celá práce je rámována konceptem aktivního stárnutí, který je v současnosti dominantním diskurzem stárnutí. Vycházíme z původní definice Světové zdravotnické organizace, která aktivní stárnutí chápe jako celoživotní proces a zdůrazňuje význam participace na všech sférách společnosti. Upozorňujeme však i na značnou normativnost konceptu.