Poslední plavba

Zůstane velkým historickým paradoxem, že Nový svět, ačkoli ho objevil ve službách španělských Veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus, byl nazván Amerikou, a to podle Ameriga Vespucciho; tento Florenťan přistál u břehů příští Venezuely až poté, kdy Kolumbus 12. října 1492 spatřil bahamský ostrov, jejž pojmenoval San Salvador.

Kolumbův život, "plný grandiózních činů", jakož i "omylů a zločinů", byl ovšem na paradoxy bohatý. K těm neméně příznačným patří skutečnost, že geniální navigátor, zároveň špatný vůdce i diplomat a první porobitel amerických indiánů, sice hledal západní námořní cestu do Asie, a když už měl "druhou stranu", tedy Tichý oceán, nadosah, nevydal se tam, kde se kýžené obzory otevíraly. A není paradoxní, že byl po návratu z první výpravy triumfálně přijat, zahrnut královskou přízní a ověnčen tituly i přísliby značného jmění, zatímco po čtvrté, poslední cestě ho stihlo opovržení a smrt v osamění? Nejeví se jako nesmyslné, že stanul na karibských ostrovech a jihoamerickém i středoamerickém území, a až do svého skonu tvrdil, že pobýval v Indii a Číně?

Mimořádný život, mimořádná kniha! Skvěle napsaná literatura faktu mapuje nejen Kolumbovy objevitelské činy, jeho soukromí a dobové souvislosti, včetně současného kolumbovského výzkumu, ale dává nahlédnout i do věčného sváru mezi lidským umem a tvořivostí na jedné straně a touhou po moci a majetku na straně druhé.