Norman Davies v Ostrovech vyrazil do útoku proti zavedenému pohledu na britské dějiny. Jeho obsáhlé a čtivé vylíčení historie Britských ostrovů nepředvádí vítězný pochod anglického národa, ale postupný a mnohým vzájemným násilím poznamenaný vývoj složitých vztahů mezi národy, které tento prostor obývaly. Zvláštní zájem autor soustřeďuje na spojení ostrovů s Evropou, které trvalo po většinu jejich historie a vyvrcholilo v Evropské unii. Ostrovy jsou dílem nezvyklým a revolučním. Keltskou nadvládu v posledních stovkách let před naším letopočtem i po jeho začátku předvádějí na rozsáhlém území od Iberijského poloostrova až po Malou Asii. Římská provincie Británie je srovnávána s jinými římskými provinciemi, jako byla například Galie. Dozvídáme se, že Vikingové nebyli jen nájezdníci, nýbrž také kolonisté, a že Anglie byla v raném středověku obecně pokládána za „výběžek“ tehdejší Francie a regulérní součást křesťanské Evropy podřizující se Římu a papeži. Namísto tradičního obrazu „věčné Anglie“, která si pod anglosaskými králi udržovala odstup, byla kolébkou parlamentarismu a spěla k britskému impériu, nad nímž „slunce nezapadalo“, se objevuje jiný obraz Ostrovů. Na každou ze čtyř zemí – Anglii, Irsko, Skotsko a Wales – neustále dopadají ohlasy bouří, zmítajících evropským kontinentem, a ony se pod jejich vlivem stále proměňují. A čtenář Ostrovů může sledovat, jak v průběhu tohoto dění vzniká mnohovrstevný a bohatý historický odkaz, v němž se tradice Keltů, Římanů, Vikingů i Normanů proplétají s tradicemi původních obyvatel.
Davies je bořitel mýtů; především mýtu o anglické nadřazenosti nad irskými, skotskými a velšskými sousedy. Jeho nepředpojatý přístup k historické látce a jeho kritičnost vůči nejrůznějším zkreslením a předsudkům činí z Ostrovů knihu, nad kterou si český čtenář musí položit otázku: kdy se najde český historik, který by podobně čtivě a neotřele dokázal zachytit české dějiny?
