Ludvík XIV.

Ludvíka XIV. vnímáme obecně jako okázalého absolutního monarchu a despotu, řídícího Francii podle své vůle i rozmaru, omámeného vlastní velkolepostí, uzavřeného v okázalé nádheře Versailles a zabývajícího se radovánkami či proslulými metresami. Pokud jde o politiku, je to válkychtivý a dobyvačný král, na jehož mocenské choutky doplatila jen pozlacenou bídou. Tak vypadá nesmírně pokřivený obraz, poplatný republikánské historiografii 19. století, a pokud za něj pronikneme, objevíme muže vládnoucího podle svého nejlepšího svědomí tak, jak jej k tomu v dětství cílevědomě připravovali, milujícího sice slávu, ne ale natolik, aby se stal dobyvatelem, čestného, zodpovědného, nesmírně pracovitého, válčícího pro zabezpečení hranic své země, vedeného snahou o její rozkvět a stíhaného mnoha ranami osudu. Spolu s ním pochopíme i dobu jednoho z největších vladařů v dějinách lidstva, které dal už Voltaire právem jméno Století Ludvíka XIV.