Láska Marie Stuartovny k Bothwellovi náleží k nejpozoruhodnějším v dějinách.
Vášně nejvyššího stupně totiž nejsou nikdy podrobeny vůli člověka, kterého se zmocnily, všemi svými projevy a následky nenáleží do sféry vědomého života, nýbrž dějí se mimo veškerou odpovědnost. Její nesmyslné činy v té době se úplně vymykají z jejího obvyklého, normálního a spíš umírněného způsobu života; původcem všeho jsou její opojené smysly bez vůle a dokonce proti její vůli. Jde jako náměsíčná ve vleku magnetické moci, vstříc neblahému osudu a zločinu. Nedolehne k ní žádná rada, neprobudí ji žádný výkřik a teprve když vnitřní plamen v krvi dohoří, královna zase procitne, avšak vypálená a vypleněná. Kdo jednou prošel takovou výhní, tomu její žár sežehne život.

Podivné, že živelná vášeň k Bothwellovi následovala tak rychle po její lásce k Darnleyovi. Je to však zákon psychologie, že vášeň nejvyššího stupně předpokládá předstupeň, že chce, aby se jí člověk naučil a vyzkoušel. Nesmrtelná tragédie Shakespearových milenců začíná paradoxně tím, že se Romeo zamiluje do jakési Rosalindy. Omyl srdce, stav učednický, dokládá, že neexistuje poznání bez předchozího tušení, že cit, aby se mohl rozhořet, musí být už předtím jednou roznícen a zapálen.