Kdysi jsem si hodně chtěl přečíst román Quo vadis, který měl otec v knihovně. Jenže kniha byla ve slovenštině a já jako dyslektik jsem se nedokázal soustředit na obsah v příbuzném jazyce. Několikrát jsem knihu vzal a začínal číst znovu a znovu. Marně.

Novela Michaely Rosové Dandy se mi dostala do rukou také ve slovenštině a kupodivu jsem ji přečetl s chutí. Buď vyprávěcí jazyk autorky je snadnější pro handicap dyslexie, nebo jsem ještě víc chtěl než u Quo vadis, a nebo mě dokázala kniha víc pohltit? Asi od všech možností díl.

Snad mě rušil jedině pocit, že nedokáži při čtení určovat a zařazovat na časovou osu děje právě vyprávěné obrazy, abych nakonec zjistil, že pro knihu čas není podstatný a tak si autorka s chronologií příliš hlavu neláme, a nebo se jedná o můj handicap, který se projevil neschopnosti sledovat čas obrazů.



Dandy je kniha o mladém milostném páru, který žije prudce své dny. Hrají divadlo pro děti, chodí po výstavách, milují se divoce a vášnivě na různých místech Berlína. Jejich milostné hry jsou pestré s převahou sadisticko (Ole) masochistickým (bezejmenná hlavní hrdinka, která je vypravěčkou novely) zaměřením. Mohli by jsme závidět a přiučit se jak si bezstarostně a hekticky žít. Jenže není tomu tak a pokud se promítnete do postavy hlavní hrdinky bude vám zle a kupodivu i v kůži Oleho se necítíte dobře. I vnímání umění je často povrchní a končí vytvořením gesta. Kniha Dandy zachycuje cosi co jsem už sám viděl a to, že horování pro umění, jak aktivně tvořeného, tak vnímaného, může nabrat znaky maloměšťáctví.

Jakým to způsobem autorka na nás působí?

Dějově mnohdy pouze naznačuje, především ve chvílích kdy se vzpomíná na dětství hrdinky, nebo Oleho, ale nejsilnější tlak na naše vnímání způsobuje všudy přítomná lyrika. Mnohé pasáže knihy jsou úžasnou básní, většinou tvrdou básní, která by mohla stát sama o sobě. (Bohužel jsem si neděla poznámky a nemohu citovat). Tenhle básnický rozměr je odpovědí na otázku, proč je nám v kůžích hrdinů zle a zároveň nás nutí důkladněji přemýšlet nad hrdiny, jejich osobnostmi, příčinami.

Sebejistý a manipulující Ole mi nakonec zůstal nejistý a citlivý. Možná teprve když ublíží a přesto jeho milá zůstane se cítí být uznávaným a snad i milovaným. Možná proto rád v sexu používá sadismus.

Vypravěčka – hrdinka knihy se snaží odpoutat a zachovat si vlastní názory, jenže stále ji něco k Olemu přitahuje. Sama si uvědomuje, že její nemocné tělo se snaží přimět hlavu k útěku, ale odejít nedokáže. Nemá se snad ráda za to co se jí kdysi stalo? Trestá se zničujícím vztahem? Proto má ráda milostný masochizmus?



Novela Dandy čtenáře nestrhne vývinem děje, ale lyrikou! Donutí vás přemýšlet o prožitku umění, sexu a lásky. A možná se i začnete zajímat o hrdiny knížky. Ptát se co je kdysi zranilo, že si dnes ubližují i když mají hodně předpokladů k příjemnému životu.



Kniha působí velmi autenticky.

V top 10 Anasoft litera 2012 sa ocitla aj Michaela Rosová s dielkom Dandy. A fakt neviem, čím si to zaslúžila. Je to o ničom. Kvázi dej sa odohráva v Berlíne medzi slovenskou dievkou študujúcou ruštinu (hlavné mesto Nemecka je ideálne miesto na pochytenie správneho prízvuku veruže) a kus sadistickým chlapcom menom Ole. Okrem nich sa tu ešte mihá Annabelle. Hrajú spolu v divadle pre deti. Na život dievke prispieva cez akýsi grant EÚ. Ako knižku najlepšie ocharakterizovať? Asi takto: Bla, bla, bla, bla, bla, bla, bla, bla. Bla-bla. Bla, bla, bla, bla! Bla bla bla? Bla! Zatiaľ sa môžme túliť. Moje ústa pritúlené k jeho pohlaviu. Bla bla bla bla bla... Stále mám akosi potrebu ukazovať sa ženskejšie. Aby som nevyzerala ako lesba. Nič proti nikomu, len by som tak proste nechcela vyzerať. Bla, bla, bla, bla, bla, bla, bla. Stretli sme sa všetci traja, neskoro v noci, a išli na porno festival. Po skončení sa v gay klube za rohom konala malá slávnosť. Bla, bla, bla, bla, bla, bla, bla. Ole v kúpeľni vracia. Potom sa vyzlečie a uloží ku mne. Bla, bla, bla, bla, bla, bla. Ole sa napije a všetko mi to vypľuje do tváre. Schmatol ma za krk a vovliekol do izby. Bla, bla, bla, bla, bla. Vkĺzneme naspäť do podzemia. Koniec. Asi tak. Viac nezmyselného postpubertálneho bľabotania som hádam ešte nečítal. A to z knihy podľa Rosovej Kali Bagala vyškrtal viac než tretinu. Málo, žiada sa mi dodať. Autorky Dandyho a Búcht švabachom by si mohli ruky podať a vzájomne si pre dobro slovenskej beletrie zlomiť perá.